Martha Robbins je jednou z protagonistek snímku Gorily v obležení, který Prague Science Film Fest uvedl v rámci svého soutěžního programu. Během festivalu jsme se potkali s ní i s režisérkou filmu Susanne Krauss a pobavili jsme se o filmu samotném i nuancích jeho tématu – složité koexistence divokých goril s lidmi. Susanne se podělila o to, jak složité podmínky při natáčení v džungli zažila, Martha se dostala například k problematice turismu, který gorily vystavuje velké míře stresu.
„Turismus spojený s gorilami je do velké míry podobný turismu v Praze,“ tvrdí primatoložka Martha Robbins
Jak jste se vy dvě vlastně potkaly? Bylo to ještě před filmem, nebo právě kvůli němu?
Martha: Bylo to kvůli filmu. Ale nechám odpověď na Susanne, protože právě ona si pamatuje všechny data a tak podobně.
Susanne: Na počátku vývoje filmu, obzvlášť pak dokumentárního, je vždy rešerše tématu, o kterém chcete točit. Takže jsem kontaktovala spoustu vědců, kteří pracují s gorilami. Tehdy jsem ale samozřejmě ještě nevěděla, jestli tento můj námět někdy bude realizován do filmu. Ale někdy zhruba rok před startem natáčení jsem oslovila Marthu, zavolali jsme si a vysvětlila jsem jí, že se mnou musí být trpělivá, protože sice máme námět na film, který předkládáme producentům, ale ještě nevíme, jestli se jej někdo ujme. A až více než za půl roku jsme dostali zelenou od ARTE. Pak jsme mohli začít plánovat natáčecí aktivity, kdy bude Martha v Ugandě a my tam za ní přijedeme.
Martho, bylo vám od začátku jasné, že do natáčení půjdete, nebo jste trochu váhala?
Martha: Upřímně, kontaktuje mě hodně filmových společností. Některé si poctivě dělají domácí úkoly co se týče rešerší, což je skvělé. Ovšem někdy mě lidé od filmů kontaktují a zeptají se: „Tak jaké máte nápady, co bychom mohli natočit?“ A já na to: „Počkejte, není to vaše práce? Vždyť já jsem bioložka!“ Tento dokument pokrývá několik hodně citlivých témat, kvůli čemuž mě zajímal. Zároveň jsem mluvila i s kolegy, kteří se měli ve filmu objevit taky. A především – Susanne je velmi vytrvalá. Což je dobře! Ale jak říkám, nejdůležitější pro mě bylo, že bylo od začátku jasné, jakou má vizi, co chce natočit.
Susanne, mohla byste přiblížit samotný natáčecí proces? Jak dlouho trval, kolik materiálu jste pořídili, jak probíhal střih?
Susanne: Měli jsme velmi krátkou produkční část, ale zato velmi intenzivní. Tak tomu není zdaleka vždy. Například teď pracujeme na filmu, kde produkční část trvá celý rok. Jedete natáčet, pak máte několikatýdenní pauzu, pak je druhá část natáčení a tak dokola. U Goril v obležení jsme měli pouhých 10 dní ve Rwandě a Ugandě. Což bylo velice náročné, každý den jsme cestovali a natáčeli. Myslím, že 6 dní jsme byli ve Rwandě, pak jsme jeli na 2 dny do Ugandy a zpět. A pak ještě dva přidané natáčecí dny ve Spojených státech s francouzským vědcem, který se ve filmu také objevuje. A vlastně ještě jeden natáčecí den v Lipsku, v institutu Maxe Plancka, kde Martha působí. Ale ve zkratce – produkce filmu trvala pouze od půlky srpna 2019 do Vánoc 2019. Což je velmi krátká doba. Nejdříve jsme měli natáčecí část, potom jsme prošli materiál, přepsali rozhovory a připravili se na střihovou část. Stříhali jsme zhruba tři a půl týdne, pamatuji si, že to bylo hodně náročné, dělali jsme na tom opravdu ve dne v noci, což mě přivedlo až na pokraj sil. Na druhou stranu si myslím, že je dobré udržovat takové tempo, protože to pomůže filmu.
Jak náročné bylo natáčet v džungli? Máte ve filmu spoustu krásných záběrů, například moment, kdy Martha narazí na pomalu se procházející gorilu s mláďaty na zádech. Asi chtělo hodně trpělivosti a opatrnosti, abyste takové záběry získali?
Susanne: Tento záběr byl vskutku čistě filmařské štěstí. Zrovna jsme dorazili do Ugandy, shodili jsme batohy na zem a najednou kolem nás prošla tato gorila. S gorilami, které jsou tam zdomácnělé, je to snazší, než když jste autor wild-life dokumentů a točíte v Serengeti nebo jiných parcích, kde byste čekal hodiny, než se zvířata objeví. V našem případě jsme měli skvělé průvodce, kteří dobře věděli, kde se gorilí rodiny nachází. Ale jaká situace nastane, to už je vždy záležitostí onoho zmíněného štěstí. Ale ještě bych dodala, že natáčení goril, které vidíte na začátku – hravé, slunící se – bylo snadné. Spolu s Winnie Eckardt a štábem jsme vyrazili do džungle, asi 45 minut jsme šli, natáčeli jsme, pohoda. Další den jsme vyrazili natáčet s doktory starajícími se o gorily a můžete i ve filmu vidět, že nás zasáhla bouře. A my jsme byli tři hodiny v džungli v dešti. Minulý týden jsem náhodou mluvila s kameramanem filmu a říkala jsem: „Jak jsme to vlastně zvládli?“ Opravdu už si nedovedu vysvětlit, jak jsme se dokázali zapřít a pokračovat v točení. Zároveň jsme ale v podstatě neměli jinou možnost. Nemohli jsme se vrátit, takže jsme prostě šli dál. Byli jsme promočení do morku kostí a navíc se nám málem rozbila kamera. Večer jsme pak měli problémy, když jsme se snažili všechno vysušit, což bylo stresující, protože ráno stále nefungoval mikrofon a kamera nešla zapnout. A to byl teprve druhý natáčecí den! Měli jsme štěstí, všechno pak začalo fungovat, ale měli jsme momenty, kdy jsme si říkali, že to můžeme zabalit. Navíc jsme věděli, že v celé zemi neseženeme druhou kameru. Zjišťovala jsem, jestli ve Rwandě není nějaká společnost nebo kolega, kdyby se náhodou něco stalo. Není. Takže jsme neměli žádný záložní plán.
Zmínila jste Winnie Eckardt. Jak jste narazila na tuto druhou expertku na gorily?
Susanne: Winnie žije a pracuje ve Rwandě, což je malá země, která sice má 12 milionů obyvatel, ale rozlohou je spíše jako jedna spolková země v Německu. Takže za dobu, co tam pobýváte, poznáte další Němce, kteří tam žijí. A já si uvědomila, že Winnie pracuje s gorilami. Šly jsme na kafe a popovídaly si o tom, co dělá ona, co dělám já. Zároveň jsem komunikovala s dalšími vědci, kteří pracují pro Institut Diane Fossey. Všichni mají trochu jiný náhled na to, jak pracovat s gorilami. Je to síť lidí, kteří dnes pracují na různých místech po světě. Pro mě bylo důležité získat různé pohledy a osobnosti. Jsem si vědoma toho, že lidé ve Rwandě jsou méně nakloněni probírat citlivá témata kvůli politice, zatímco lidé například v USA mají větší svobodu se k tématu vyjadřovat.
Martho, vy se s Winnie znáte? Pracovaly jste někdy spolu?
Martha: Ano, znám ji velmi dobře. Spolupracovaly jsme na některých projektech. Je to známá, kolegyně i kamarádka.
Susanne zmiňovala, že se snažila do filmu získat různé pohledy na téma. Jak se například liší vaše práce od toho, co dělá Winnie?
Martha: Winnie se soustředí na konkrétnější projekty, například právě na monitorování stresu u goril. Já mám spíše širší pohled, tak trochu rámující, kdy řeším ekologii, sociální chování populací. Na sociální dynamiku goril jsem určitě udělala více práce než Winnie, ona zase udělala mnohem více práce co se týče stresu. Momentálně třeba máme vědeckou zprávu, která se právě hodnotí, kde jsme obě podepsané coby autorky. Tematicky jde o gorily a pití vody. Pokud se zvyšuje teplota, gorily více pijí vodu, což za normálních okolností dělají jen vzácně, protože většina jejich jídla se z 80-90 % skládá právě z vody. Tohle je právě spojeno s klimatickou změnou – pokud se zvyšuje teplota, najednou musí pít vodu.
Když jsem se díval na Gorily v obležení, musím říct, že jsem trochu čekal řekněme vědecký cross-over – že se Winnie s Marthou ve filmu potkají – což se ale nestane. Zajímalo by mě, proč jste se před kamerou nesešly?
Susanne: Především, ve filmu jsou skrze Winnie a Susanne představena dvě odlišná prostředí, které sice od sebe nejsou výrazně vzdálené, ale zato je dělí státní hranice mezi Rwandou a Ugandou. V jednom prostředí byla hlavní protagonistkou Winnie, ve druhém Martha. A když nad tím tak přemýšlím, tak asi nejpravděpodobnější místo vašeho setkání jsou konference?
Martha: Spolupracovala jsem se skupinou, ve které Winnie pracuje několik let, ale nejčastěji se potkáváme opravdu na schůzkách a konferencích, třeba dva roky zpátky právě na konferenci o klimatické změně. Ale natáčet konference a schůzky není úplně divácký přitažlivé.
Susanne: Přesně tak. Kdyby společně vyrazili do džungle, to by pro nás byla skvělá scéna k natočení. Ale natáčet je na přednáškách a konferencích, to by pro film nijak relevantní nebylo.
Ze všech možných i nemožných vědeckých cest, proč jste si, Martho, zvolila primatologii? Co vás na gorilách nejvíc fascinuje?
Martha: Zajímalo mě zvířecí chování, obzvláště jejich sociální chování. Protože lidé jsou sociální. Podívejte se na tuhle situaci. Poznala jsem vás teprve před chvíli, ale už vedeme příjemnou konverzaci. Setkáváme se neustále s rodinou, s přáteli. A ze všech zvířecích druhů jsou právě primáti k tomuto nejblíž, nejspolečenštější zvířata. Měla jsem štěstí, že jsem se začala soustředit na gorily. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice do Rwandy, přijali mě, udělala jsem doktorát. A gorily mě celou dobu provázely, jsou to fascinující zvířata. Nebylo to tak, že jsem v deseti letech měla plakáty goril po celém pokoji (zároveň ale naprosto respektuji lidi, kteří to dělají!), ale odjakživa jsem k nim měla blízko.
Ve filmu je obsažená i krátká vsuvka, taková pocta Dian Fossey. Předpokládám, že je těžké natočit film o gorilách, aniž by se tato legenda zmínila. Martho, byla pro vás tato vědkyně velkou inspirací?
Martha: Předtím, než jsem se dostala do Afriky, ani moc ne. Zaslechla jsem ve zprávách, když byla zabita a moje sestra se mě zeptala – to je ta odbornice na šimpanzi nebo na gorily? A já jsem odpověděla, že na gorily, takže minimálně tohle jsem zvládla. Tenkrát jsem ještě byla na univerzitě. Upřímně, nečetla jsem její knihu, dokud jsem nevěděla, že pojedu do Rwandy. Jakmile jsem se tam ale dostala, pracovala jsem jako dobrovolnice na místě, které ona založila, dostala jsem se tam asi pět let po její smrti. A jen představa, že tam žila 18 let, jaké byly podmínky v době, kdy začínala, kdy o gorilách nikdo nic moc nevěděl a lidi to nezajímalo. Začínala v podstatě z ničeho, žila ve velmi izolovaných podmínkách a vyřešila spoustu problémů, díky kterým je dnes naše práce v takovém stádiu, v jakém je. Já bych zdaleka takovou odolnost a vytrvalost neměla. V tomto ji shledávám jako velmi inspirativní osobnost. Její víra v to, co dělala, mě fascinuje.
Chtěl bych se teď ještě vrátit k samotnému filmu a jeho obsahu, který je velice palčivý. Martho, jaké jsou teď podle vás nejzásadnější kroky, které musí být podniknuty, aby se z přirozeného prostředí pro gorily nestala, jak to popisujete ve filmu, „divoká zoo“?
Martha: Náročná otázka, i ve chvíli, když jsem včera sledovala film, říkala jsem si: „Bože, v diskuzi se mě lidé budou ptát, jaké je řešení, a já to pořád nevím!“ Tohle možná bude znít trochu hloupě, ale první věc, kterou je třeba udělat, je skutečně posadit se a diskutovat o tom problému. Což dokazuje i to, že se mě na to teď ptáte. A nemyslím si, že existuje nutně jedna správná odpověď. Řešení mohou být různá. Především to ale musí být detailně probráno a promyšleno. A rozhodnutí by nemělo být rozhodně podmíněno penězi. Jde přeci jen o zachování celého živočišného druhu. Jedna z velkých věcí, kterou musíme udělat, je ujistit se, že turismus je dostatečně regulován a monitorován. Protože tohle je obrovský problém. Dokument ukazuje, že situace se otočila, najednou máme hodně goril a co si s tím počneme? Ale pozor, ony stále mohou vyhynout. Je jich stále jen okolo jednoho tisíce. To skutečně není mnoho. Proto je třeba hlídat, že lidé nevystavují gorily riziku nemocí. Myslím si, že bychom měli být i opatrnější co se týče veterinárních intervencí. Protože opět, co je zde cílem – zachovat zdravou gorilí populaci, nebo je chceme mít jako turistickou atrakci? Jako onu zoo? Další velkou věcí pak je práce s lokálními lidmi. Mnoho z nich například tvrdí, jak vidíme i v dokumentu, že by se měla postavit zeď mezi civilizací a přírodou. Takže gorily nemůžou k nám a my zase za nimi. Ve světě ochrany přírody se už po dekády ví, že to je něco, co by se rozhodně dělat nemělo. Že nápad se zdí není dobrý, protože vylučuje jak lidi, tak zvířata. Ale zase lidé, kteří bydlí přímo vedle džungle, říkají, že by se zeď postavit měla. A opět, kde je správná odpověď? Ty gorily žijí ve Rwandě a Ugandě. A všichni, kdo tam žijí, by měli být zapojeni do rozhodovacího procesu. Je potřeba pracovat jak v lokálním, tak globálním měřítku.
Zmínila jste problematiku turismu, která mi z dokumentu přišla nejpalčivější. Myslíte si, že lze najít cestu, která bude vyhovovat oběma stranám?
Martha: Možná to bude znít jako zvláštní přirovnání, nicméně zdá se mi, že celá tato otázka je vlastně podobná tomu, co zažíváte s turismem tady v Praze. Je to krásné město, ale máte zde tolik turistů… Samozřejmě, město to nezabije, ale definitivně jej to vystavuje určité míře stresu. A to nejen na budovy, ale také na lidi, kteří tu žijí. Ale myslím si, že pokud se s turismem zachází správně, může být prospěšný oběma zúčastněným stranám. Takže regulace – jen určitý počet skupin může za gorilami, můžou tam strávit jen hodinu, musí udržovat patřičný odstup, deset metrů. Redukuje se tak nebezpečí přenosu nemocí na gorily, což je velká nesnáz. Ale také, když turisté jdou za gorilami, je to v podstatě jako přijít k někomu domů. Může to znít bláznivě, ale dokážete si představit, že každou noc když jíte večeři nebo děláte cokoliv jiného, za vámi přijde osm cizích lidí s foťáky a kamerami a fotí si vás? Každý den, přímo ve vašem obýváku. A ty gorily s námi mají opravdu obrovskou trpělivost. Takže musíme pracovat s turismem tak, abychom minimalizovali negativní dopad na tyto zvířata, ale zároveň úplně neztratili finanční benefity, které z něj plynou.
Zajímalo by mě, zda je s filmem spojená nějaká impactová kampaň, případně zda existují fondy, kam zainteresovaní diváci mohou přispívat?
Martha: Je zde jedna německá organizace, malá neziskovka, která se věnuje pomoci gorilám. Nikdo nad nimi nestojí, jsou založeni na dobrovolnické bázi a peníze, které jim lidé přispívají, jdou přímo na pomoc gorilám. Lidé, kteří tam pracují, jsou tématu naprosto oddaní.
Susanne: Byli jsme s nimi i v kontaktu a chtěli jsme zorganizovat společnou projekci filmu, což bohužel nevyšlo kvůli Covidu. Teď momentálně jednáme o možnosti promítnout film speciálně v Lipsku, abychom měli takový balíček filmu, diskuze i impactu dohromady.
Susanne, na čem pracujete nyní? Máte již nový projekt, kterému se věnujete?
Susanne: No, Martha říkala, že v mládí neměla pokojíček oblepený plakáty s gorilami, tak stejně tak v mém případě nebyl můj primární sen stát se filmařkou. Začínala jsem jako novinářka a není to tak dlouho, kdy jsem se začala více zabývat tématem divoké přírody. A nyní pracujeme na novém projektu s tímto tématem. Zároveň nejsem člověk, který by točil super krásné, obrazově extra propracované wild-life dokumenty o konkrétních živočišných druzích, abych musela hodiny a hodiny sedět s kamerou a čekat. Mě primárně zajímá, jaké jsou interakce mezi přírodou a námi. Jak může být naše soužití na této planetě lepší. Interakce mezi lidmi a přírodou. To je podle mého názoru jedna z nejpalčivějších otázek naší doby. Takže další film, na kterém pracujeme, se bude soustředit na dopady Covidu-19 a lockdownů na přírodu a život v ní. Myslím si, že většina z nás viděla nebo šířila videa divokých zvířat ve městech. Pod hashtagem #NatureIsHealing jsme anticipovali, že jakmile zůstaneme doma, tak se příroda zotaví, vyžádá si zpět místa, která jsme si z jejího područí vzali. Pro film jsme mluvili s řadou vědců, abychom zjistili jejich náhled a zjistili jsme, že tu byly živočišné druhy, kterým to prospělo, ale také řada jiných, které tím trpěly. Většina vědců říká, že Covid-19 nás naučil, že bychom možná měli pracovat s přírodou tak, aby nebyla tolik zatěžována – zavírat pláže, horské stezky na určitou dobu, aby na nich neustále nebyla lidská přítomnost. To mě dostává zpět ke gorilám – proč by nemohly mít třeba dva měsíce volno? Bez turistů? Aby měly více prostoru dýchat volněji. Tyto otázky si můj nový projekt pokládá.
